Alcalá de Jucar – Cofrentes

K příběhu, kdy dostal jsem k Vánocům kolo, váže se i příběh jiný. Příběh o psu, který víc jezdil na kole, než chodil. Moje dvanácté narozeniny neobesly se bez poradně pařby. Přišly totiž všechny a jedine kamarádky. Dáša, Monika a Kajka. Připravil jsem pro ně tři chlebičky, a do sifónu jsem vmetl novou bombičku. Máma upekla koláč a z výrazu tváře jsem pochopil, ze bude ráda, kdyz zbyde – a ještě lépe, kdyz neubyde. A pak přišla vytoužená pětiminutovka přání a hubiček a rukostřesů, kdyz holky sahly do tašky a vyndaly z ni štěně. Zrzavé malé stěně, jako dárek. Ja byl nadšen, mama zděšena a otec šel rovnou pro lopatu.
Večer se ale rodinná rada rozhodla, ze si stěně necháme. Zázrak! Byl jsem kamarádkou ujištěn, ze se jedná o zakrslé plemeno, které je více méně tak malé, ze nemá ani klouby ani žebra a možná ani páteř. Navrhl jsem, ze by se to mohlo jmenovat César. Znělo to vznešeně. Matka tomu ale rozhodila zadní kýty a profesionálně zhodnotila, ze je to fena. Dobrá, řekl jsem po chvilce přemýšlení, bude se jmenovat Žaneta. A bylo!
Dodnes nechápu svého otce,že mne neodvezl pro jistotu před nějaké lékařské koncilium. Kluk a dá psovi jméno Žaneta!? To je na vraždu
Tak jako tak se Žanet stala nedílnou součástí mého dospívání. Byla přítulná a opravdu malá až miniaturní. Dodnes se chlubime v rodině tím, ze jsme měli psa, kterému jsme dávali jen kostku cukru denně! I pes na baterky byl provozně dražší, než tahle rezavá perla. Jednou se ale stalo, ze Žaneta se pustila do nerovneho souboje s o hlavu vyšší kočkou. Ta kočka měla vlastně normální výšku. No a Žaneta si s nerovneho boje odnesla vyškrabnuté oko drapem a absolutni odpor k těmhle mňoukacim bestiím. Měl jsem tedy psa jezdícího na cukr, zakrněleho, a ještě bez oka. Žádná výhra.
Ale měl jsem své nové kolo a společnou nenávist ke všem kočkám v okolí. Žaneta se mi vždycky schoulila za tričko či bundu, jen hlava ji trčela a ja s ni jezdil na kole rychlosti blesku po vesnici hledaje jakoukoliv a číkoliv kočku. Byli jsme bestiálni pár. Byli jsme Pomstychtivi! Žaneta neměla co ztratit, protože už byla natolik škaredá, že jakékoliv další neštěstí by ji možná udělalo hezčí. Měli jsme i taktiku lovu. Jakmile jsme kočku objevili, ja za jízdy vytáhnul svoji
Cukřenku zpod trika a ona , ještě než jsem ji v jízdě hodil na zem, již bestiálně startovala nohy. A pak začal šrumec! První kočka, pak Žaneta a pak já… Kočky ve vesnici byly strachem několik měsíců bez sebe a občas chodily po ulici v přestrojení za vránu. Ale my jsme byli jako Bonnie a. Clyde..:a bylo zbytečné se maskovat.
Vše probíhalo az do té doby, kdy jsem v loveckem zápalu položil v rychlosti za jízdy Žanetu na zem vedle předního kola napravo, ovšem kočka běžela vedle předního kola nalevo. Žaneta se v zápalu pokusila proběhnout roztočeným předním kolem v plné parádě.
Ale to už je jiný příběh:)!
Ja dnes dorazil namáhavou cestou kaňonem do města Cofrentes a ulehnul v parku na stolek. Mojí cestě TransAndalusia bike pomalu zvoní umíráček a ja mam věru nad čím přemýšlet ❤️

4 thoughts on “Alcalá de Jucar – Cofrentes

  1. Ajej, tady to zavání trudomyslností.
    Míč máš?

  2. A co máme říkat tady my? Nikde jsme nebyli, čučíme zde na kolor fotky od kapelníka a ten majíc se královsky v cizině…. ále.. jdu na pibo. Do tmy. Do zimy. Ještě že nechčije. A čepku! Pro tu se musim ještě vrátiti. Tyty! :-) Nasávej plnými doušky, dokud to jde.

  3. Až se vrátíš oznam že dáváš výpověď a začni sepisovat své paměti, bude to trhák 😀

Komentáře jsou ukončeny